Amélie z Montmartru

Konečně komedie, která má francouzský šmrnc, romantický příběh a humor, který neuráží. Od doby, kdy tento snímek natočili a promítali v kinech, jsem neviděla lepší komedii a ani nevím, jestli se jí vůbec dočkám, protože Amélii nelze snad překonat. Proto se předem omlouvám, jestli budu tento film příliš vychvalovat, ale je to způsobeno jenom tím, že mě okouzlil a ukradl mi srdce.

V pařížské čtvrti Montmartre žije nesmělá dívka se jménem Amélie Poulain (Audrey Tautou), která vidí svýma velkýma naivníma očima svůj svět. V den smrti princezny Diany najde ve svém bytě krabičku s dětskými poklady původního obyvatele bytu. Rozhodne se poklad netradičním způsobem vrátit. Dojetí majitele ji natolik ohromí, že si usmyslí pomáhat celému světu. Přitom si ale uvědomí, že zapomněla na své štěstí a začne ho hledat. Zamiluje se do sběratele zahozených nebo zničených fotografií z fotoautomatů, nechává mu záhadné zprávy a šifry a čeká, jestli ji nakonec vystopuje. A najde ji? Nechte se překvapit (no, jinak by to taky nebyla romantická komedie :D).

Opravdu smekám před režisérem Jeanem-Pierrem Jeunetem, protože dokázal natočit komedii, která nemá (podle mě) konkurenci (ani jeho "Příliš dlouhé zásnuby" se stejnou herečko v hlavní roli se Amélii nevyrovná). Okouzlující a promyšlený příběh, který nepostrádá vtip ani originalitu, vtáhne snad každého diváka do děje.

Drobné detaily oživují celý film - už samotné popisování oblíbených věcí postav - například Amélie miluje rozbíjení krustičk karamelu na créme brûlée a házení žabek do řeky. Améliina kamarádka - letuška, které Amélie hlídá kocoura, má rád zvuk kočičí misky pokládané na podlahu a její kocour zbožňuje, když se dětem čtou pohádky. Tyto prvky vyvyšují film na vrchol, a kdo by odolal úsměvu hlavní hrdinky celého snímu? Audrey Tautou zobrazila Amélii opravdu nečekaně delikátním přímo éterickým způsobem a musím uznat, že tato francouzská herečka odvedla skvostnou práci. Bez ní by nebyla Amélie, natož celovečerní film (ale zase nechci podceňovat role ostatních úžasných herců (!), i když to tak zní :D holt této herečce nadržuji :D).

Nemohla bych si odpustit, kdybych nezmínila hudbu od Yanna Tiersena, která provází celý film od začátku do konce. Lahodné klavírní tóny působí jako balzám na uši a dodávají filmu francouzskou elegantnost, jež nutí člověka do úsměvu.

I kdybych měla možnost hodnotit film deseti hvězdičkami, pořád by to bylo málo. Amélii jsem viděla už stokrát a s chutí bych si ji pustila znovu. Působí na ně jako lék na depresi, který účinkuje okamžitě.

Zjednodušeně: Kdo neviděl, nepochopí...